Reklama
 
Blog | Marek Sivák

Buñuelova Plzeň – rekapitulace kapitulace Domu kultury

Přišla noc a přes hlavní město amerických autostrád, skryté v kotlině západních Čech, se zatáhl závoj zatemnění. Ráno pak vstalo město do nové éry. Tiché bombardéry těch, kteří bažili po zisku, rozsázely po okraji města obří fabriky na ukojení hladu. K radosti měšťanů hubených čtyřicetiletým sebeomezováním. Bylo to každé ráno devadesátých let.

 

 

Plzeň je Paříží devatenáctého století. Otec moderních asanací Haussmann zde zmutoval do samovolných asanátorů samovolně vybraných parcel. Po čistkách lineárních, které město obdařily vrstevnatostí dopravních pruhů, přišly čistky akupunkturní. Jehličky tříštivých náloží píchají do města a vytvářejí jedno vhodné staveniště za druhým. Imunitní organismus byl podplacen nefunkčními antibiotiky a zdegeneroval.

 Plzeň je Paříží dvacátého století. Otec filmového surrealismu Luis Buñuel si zde našel ideální štáb a točí již několikáté opakování stejného dílu. Město jako fabrika na obchodní dům. Kaufland, Plaza, Hornbach, Aréna. Čety Lídlů na bývalých městských pozemcích. A nová klapka. DK. Dona Karenina. Milovník i femme fatale plzeňských nakupujících. Dům kultury.

Reklama

 Tento scénář je poněkud zajímavý. Na rozdíl od předchozích pokusů nese jisté prvky realismu. Ještě nevíme, jak to dokumentarista Buñuel smíchá dohromady, zrekapitulujme si ale jeho výrazové prvky:

 Poplašné zprávy o hrozící demolici desítky měsíců před začátkem představení. Velký odpor diváků, kteří přišli spíše na oddychovou etudu o rekonstrukci. Producent Amadea, slibující zkrocení režiséra v hangáru, se divákům zavázal socialistické kulisy nezbořit. Dějství prvé: opona se zvedá a herci se vrhají s kladivy na sklem ověnčené pilíře. Co chtějí dobýt? Dnes vzácný azbest?

 Vlna šoku v obecenstvu, diváci hromadně opouštějí sál. Před institucí se tvoří fronty a nespokojené publikum žádá o vrácení vstupného. „Co byste chtěli!“ řve na ně producent, „vybírat si představení? Programu vládnu já, a Vy na něj stejně přijdete,“ praví mocný, zatímco vylepuje plakáty činohry na každý sloup ve městě. Režisér se dál krčí internován v hangáru a píše nesrozumitelné báchorky.

 Znáte tu o tom, jak praskne voda a při opravě se vyhazují divadelní sedačky? Nebo jak se za plaketou Miroslava Horníčka skrývá hlavní uzávěr? Haha, to byly královny plzeňských frašek, když tu publikum ještě Tylo.

 Mezitím Buñuel nelení na dalších frontách, nacpe lidi do malého sálu EIA a předčítá jim starozákonní posudky: „Zhorší-li se již tak hrozné prostředí, nevadí!“ Tvůrcovo politické alter ego si odhlasuje přípravu architektonické soutěže, poté si odhlasuje zrušení přípravy architektonické soutěže, neboť nestihlo termín zamotáno do vlastních multičasových os.

 Tvůrce přidává nového herce, kdysi anonymního, dneska Lukeše. Soubor konečně vykutal azbest a Lukeš to dokumentuje. Přivolaná hygiena je spokojená. Pár vláken našla, ale ne moc. Soubor Amadea zůstal celý a kompars se nažral. Ne dosyta. Diváci se vrací z chalup, kam se uchýlili pod hrozbou chemické katastrofy, jako ostatně každý víkend. Jdou rovnou znovu vymáhat vstupné.

 Herec Lukeš ovšem nemůže k plánům svého scénáře, a tak improvizuje. Hlavní žalářník inženýr Jiří ho nepustí do archivu, ačkoliv se za něj zaručil principál Martin. Je to zlé a je to proti všem právům na informace. S tím ani Buñuel nepočítal – i on, byť skoupě, informace vždycky dal.

 Co nadělat? V poslední chvíli přichází bakalář Milan z dalekého Kraje. Šéf hobitů se domluví s producentem Amadea – plzeňskému nábřeží již padesát let chybí Corso. Jak říkají architekti, co je krásnějšího, než legalizovat obchodní záměr kulturou? Nemohly-li obchody do galerie, Musil Roman do Arény. Loos vedle soba, Kupka vedle sena. Kultura vedle narcisismu Amadea.

 Jak celé to představení končí? Producent měl pravdu. Všichni diváci se nakonec vrátí. Plzeňské Drážďany v roce 2025 postrádají neinstitualizovanou prodejnu koblih. Všichni zlatníci musí projít prověrkou zlatého investora. Pak obsadí zlatou uličku Corso. Ponte Vecchio nad Radbuzou praská ve švech. Doba monofunkce již dávno skončila. Po krátké iluzi postsocialistických myslitelů, že pestrost je dobrá, přišla vláda jedné funkce. Funkce Corso. Živé centrum je nežádoucí, musí se pak dláždit více než jedna ulice, vytápět více než jedna ulice. Živé centrum je mýtus. Nikdy nebylo a nebude. Byty v centru, revitalizace papírny a dopravních podniků, celé to byla jedna velká past na diváky. Z Jízdecké a Světovaru je podzemní tobogány plivají rovnou do Corsa.

 Plzeň 2025 je městem Buñuelovy kultury. Všichni jsou zavřeni v jednom domě, jak to má tvůrce rád. Producent Amadea jezdí už desátým rokem v motokáře na střeše. Jeho dcera si přehrává komedii pro pamětníky o hlavním uzávěru vody. Sto sedmdesát tisíc diváků se pere o posledních patnáct sedaček. Herci Lukešovi nedali scénář. A tak improvizuje velkolepý Obchod na Korze.

 

 

Několik málo reálií pro mimoplzeňské: Plzeň se od dob socialismu proslavila kromě piva především hustou sítí autostrád v samém centru města. Plzeň je dále známá svým hvězdným poměrem počtu obchodních domů na počet obyvatel. V Plzni je již pár let oblíbenou zábavou bojovat proti demolici Domu kultury na hlavním nábřeží (ta už bohužel proběhla) a výstavbě obřího nákupního centra na stejném místě (na ni se ještě čeká). Developer tohoto centra se zase proslavil dlouhodobým vlastnictvím sousedních Městských lázní, které za ten čas značně zchátraly. Developer pojmenoval zatím nerealizované obchodní centrum nejprve OC Aréna a později pro malý úspěch OC Corso. Developerem je společnost Amádeus Real, a.s., která si v průběhu času vytvořila kamaráda Amádeus Plzeň, a.s. První kroky procesu povolování demolice a novostavby, tedy zejména EIA a demoliční řízení, proběhly, jak je zvykem, nestandardně (malý sál, kam se nikdo nevešel, protahovací taktika, souhlas úředníků se vším, co investor předložil, i když to překračovalo limity). Zajímavé příběhy ostatně provázely záměr od samého začátku. Dva dny před tím, než měli Dům kultury přijít prohlédnout památkáři, „praskla v objektu voda“ a dělníci vymlátili všechny sedačky, příčky a podhledy. Z fasády sejmuli nápis Dům kultury a slitovali se nad bustou Miroslava Horníčka. Když už to vypadalo na pováženou s vypsáním referenda (podepsalo se nás patnáct tisíc), vložil se do celé záležitosti Kraj a vymyslel, že developera zachrání přes kulturu. V Plzni se několik let odkládá výstavba nové budovy Západočeské galerie, dle plánů Kraje se ovšem galerie nejvíce hodí do obchodního centra. Mimo autostrád a demolicí trpí Plzeň ještě pravidelným víkendovým odlivem obyvatel, dále absencí bytů v centru a ghettoidním stavem čtvrtí s centrem sousedících. Shoda všech použitých jmen s našimi primátory, hejtmany a památkáři je čistě náhodná. Shoda jména se surrealistickým mistrem náhodná není.


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama